úterý 23. září 2003

Expedice Tučňák na kótě Varta 590 m.n.m v lokátoru JN89UP

V sobotu 6. září jsme se původně chystali konečně pokořit kopec trčící se na Kopřivnicí, jehož jméno je ČERVENÝ KÁMEN. Jenže problém tohoto kopce je v tom, že se na něj nedá vyjet vozidlem a tak zde je jen jediná možnost - zaparkovat automobil u koupaliště a vyrazit i s vysílacím zařízením na zádech.
Vzhledem k tomu, že taková akce je na poněkud delší dobu, museli jsme od tohoto záměru pro tento víkend upustit, kvůli různým důvodům v neděli ráno.

   Jenže vysílat se mi docela chtělo, nehledě na to, že jsme ještě z kolečkového vysílání na Pustevnách měli domluvenou onu Katku Studénka, že tento víkend pojede s námi.
   A tak okolo 15-té hodiny padlo rozhodnutí. Pojedeme k vesnici Dobešov u Oder. Nachází se v nadmořské výšce okolo 600 m.. Vrcholek, který se podle infomapy nazývá Varta, je vzdálen asi 1km od této vesnice a je jen o něco málo výše než samotná ves.
   Domluven byl výjezd okolo 16-té hodiny abychom začali co nejdříve vysílat, neb jsme chtěli vysílání balit někde mezi 21 – 23 hodinou.
   Přibral jsem do auta Katku Studénka a vyrazili jsme směr Fulnek a Odry. Po cestě se nám ještě ozval Tata Mirek, který má v Děrném chalupu a dostali jsme pozvání na kafe. Vzhledem k tomu, že to bylo po cestě, nic jsme nenamítali. Bohunka s Míšou uvařily kafe, nachystali buchty a bylo zaděláno na zakecání... Po půl šesté jsme se odlepili konečně směr Dobešov.
   Po průjezdu obcí jsme našli docela slušné místo, kde jsme se usídlili. Bylo to o vodárny, kde jsme umístili anténu. Jen jsme se museli přizpůsobit délce kabelu abychom vůbec dostali od antény do jednoho ze dvou vozů.
   O půl sedmé bylo vše nachystáno k vysílání. Tentokrát bylo vysílací pracoviště umístěno v Mirdově voze, bylo vybaveno stanici President Lincoln. Od něj vedl 20-ti metrový kabel k 6-ti metrovému stožáru, na němž byla umístěna anténa Sirtel 5/8 tříradiálová.
   Začali jsme také dávat školení ohledně vysílání Katce Studénka, která jakožto bez stanice ještě do této věci nemluvila. S tím začali bych upřesnil že Mirda mluvil já jen sem tam něco přidal. No a v sedm hodin jsme započali expediční vysílání.
   Jako první spojení jsme měli volačku Rosťa Zlín z lokátoru JN89TF. Tím začalo naše asi 4 hodinové blbnutí na kopci. Katku jsme nemuseli moc ukecávat a chopila se majku. Malé nápovědy byly sice na běžném pořádku ale na to, že to bylo poprvé jí to docela šlo! Jen asi po 3 hodinách vysílání jí připadalo docela směšné opakovat stále dokola lokátor, takže malé záchvaty smíchu v polovině relace přecházejíc v náhlé upustění mikrofonu nebyly až tak vyjimečným.
   Dle našeho úsudku bylo toto vysílání úspěšné a kóta i přes svou nízkou nadmořskou výšku použitelná i pro delší vysílání. A Katka? Ta prohlásila že se ji to líbilo a že se s náma vydá klidně zase někdy se vyblbnout.

pondělí 22. září 2003

Vzrušující jiskry - díl 2.

"Motyčkovy pokusy" je název podkapitoly, která vypovídá o prvních transatlantických pokusů.

   "Dostali jsme rozkaz, abychom revidovali, všechny střechy, jestli nejsou někde nějaké antény. Vy tady máte taky takový podezřelý drát. Koukejte to sundat, ať s tím nemáte opletačky," říká Motyčkovi montér od pošty, který chodívá do Lucerny opravovat telefony.
   "To by za to nestálo," představuje si Motyčka důsledky. Má v lucerně malou šikovnou místnůstku, bývalé příruční skladiště, kterou mu dal pan Havel k dispozici. Zde konal své první pokusy s jiskrovou telegrafií. Místo induktoru použil vysokonapěťového transformátoru z ozonéru, který dával na sekundáru 11 000 voltů. Kondenzátor vyrobil ze smytých fotografických negativních desek a staniolové fólie od kovotepce Wohlraba z Jilské ulice. Za jiskřiště sloužily mosazné paličky z rozebraných elektrických zvonků a cívku navinul z měděného drátu o průměru 5 mm, koupeného U Rotta na malém náměstí. Vedle Rotta byla firma Deckert and Homolka, tam koupil telegrafní klíč. cívka přijímače, navinutá na dřevěném válci se čtvercovými čely, byla laděna třemi běžci. Galenitový krystal koupil ve Fričově obchodě s přírodninami ve Vladislavově třídě a detektor vyrobil ze svícínku na vánoční stromek. Sluchátko měl ze starého telefonu. Když pak ve výprodeji na maninách sehnal vysokoohmové sluchátko, variokuplér a dokonce rotační měnič, přijímací stanice ožila. Celé zařízení ukryl ve starodávné truhle.
   Zmíněná anténa se skládala ze dvou měděných drátů zavěšených na sloupku v nejhořejší části nad nástavbou palácového výtahu. Žárovečka v anténě indikovala vysílání.spojení však nenavázal.
   Motyčkovo monstrum dělalo přeci jenom velký rámus, než aby se dalo spouštět v lucerně. A jako naschvál ve vedlejším domě ve Štěpánské ulici se usadila ČTK, která si zřídila přijímací anténu asi 100 metrů od Motyčkovy.
   Sundat anténu? Teď se to Motyčkovi dvojnásob nehodí. Už nepřijímá na krystal, nebo dokonce na koherer. Výrobce akumulátorů ing.Lorenz mu přivezl z Německa lampu. Skutečnou opravdovou lampu Telefunken Evn 171 s talířkovou anodou a mřížkou ve formě ploché spirálky. Cívky se třemi běžci používá dál, jen
jeden běžec ovládá nyní zpětnou vazbu. A jaký to byl zážitek, když zpětná vazba najednou nasadila a motyčka slyší ne několik, ale celou řadu telegrafních stanic a mezi nimi občas i pokusy fonické. Motyčka ví co se ve světě děje. Dlouhé vlny už mu nestačí. Chce pod 200 metrů, tam kde pracují amatéři. Sežene variokupler a mezi odbočkami najde tu, která má nejmenší počet závitů. Ví, že v Anglii byly zachyceny americké amatérské stanice a připravují se pokusy překlenout oceán krátkými vlnami amatérskými prostředky. "Opravdu by to za to nestálo" a neochotně leze na střechu. Anténa je dole, Motyčka svinuje drát.
   V baru je živo.Dlohé toalety dam, pánové ve smokinku, šampaňské v nádobách s ledem. Hosté tančí a baví se. Nikdo nemá tušení, že se právě v tuto chvíli na střeše paláce lucerna objevila proti temné obloze ještě temnější postava. Za okamžik se vynořila další a ještě jedna. Tři muži se rozhlédnou kolem. Pohybují se rychle a bezpečně. Na čtyřmetrovou tyč v nejvyšším bodě Lucerny upevňují drát. Za několik minut mizí mezi terasami.
Objeví se nakrátko znovu až k ránu, kdy poslední hosté z Lucerna-Baru již odešli. Sejmou drát a beze stopy se ztratí ve tmě. Tato Nikým nepozorovaná noční scéna se odehraje ještě několikrát V prosinci roku 1923 a v lednu 1924.
   Drát vedl do Motyčkovy komůrky. Motyčka nebyl jediný, kdo v zimě 1922/1923 a na jaře 1923 tak málo spal. A co tropí Motyčka v noci v Lucerně? Proč není doma v posteli jako řádný občan, nebo někde za zábavou jako řádný flamendr?
   Dochází k pokusům o překonání atlantického oceánu amatérskými prostředky. A na amatérských vlnách.první série pokusů.V zimě 1920-1921 byla neúspěšná. Žádná americká stanice nebyla v Evropě zachycena.
   K prvnímu spojení mezi Amerikou a Evropou na krátkých vlnách nedošlo mezi stanicemi úředními, vojenskými, nebo jakýmikoli profesionálními, nýbrž mezi stanicemi amatérskými. Motyčka je sledoval na svém přijímači v Lucerně. Informoval o nich čtenáře "Radioamatéra" i v podrobné historii francouzké stanice F8AB Leona Deloy, která jako první evropská stanice navázala spojení přes oceán. Uvidíme, co napsal v článku "před desíti roky" Československém radiosvětě, hlídka československých radioamatérů vysílačů ročník 1934, číslo 1.,strana 1.:"Deloy oznámil, že bude vysílat 25.listopadu tj.26.listopadu podle evropského času. V udanou hodinu seděl Schnnel v hlavním stanu ARRL se svými přáteli u přijímače na divoko sestaveného a naladěného podle vlnoměru na vlnu 110 metrů, kterou oznámil Deloy.v Americe. Zachytili Deloye ihned, jakmile vyslal do éteru první tečku. Signály z Francie, jež byly vysílány neusměrněným proudem 25 periodách,bylo slyšet v Americe po celém domě, ve kterém byly kanceláře ligy,tedy dobrý začátek. Druhého dne měl Schnell připravený také svůj vysílač a kabeloval Deloyovi, aby se pokusil o spojení 27.listopadu. Po dlouhém cvrčivém volání přišel konečně pokyn GA - dávejte".
   To bylo znamení pro Schnella, aby spustil svůj vysílač, ve kterém měl čtyři 5oti wattové lampy po dvou a dvou v protitaktu. Dovedete si představit rozechvění, když Schnell přepínal na příjem a jak zatajoval dech nežli uslyšel velký Deloyovu odpověď. Přišla. Atlantický oceán překonán - první RRR oběma směry. Rekord o který usilovaly stovky amatérů se stal kořistí francouze.
   Motyčka slyšel během testů evropské amatérské stanice, korespondující s Amerikou. Američany však nezachytil. Je to snad neúspěch? Nikoliv.
   Především se poprvé pořádně zaposlouchal do amatérského provozu na krátkých vlnách. A nebyl sám na kontinentě, kdo záoceánské stanice neuslyšel. V tisku se vyskytly komentáře, že je možné přijímat záoceánské stanice pouze na pobřeží atlantiku. Ve vnitrozemí je to vyloučeno. Je to pravda? Nebyly americké stanice překryty silnými signály evropskými? Motyčka byl při poslechu opatrný. Nechtěl, aby bylo slyšet něco venku. Nebyla chyba právě v tom, že příliš snižoval citlivost přijímače?
   Čtvrté transatlantické testy 1923-1924 skončily. Tím skončila i noční akrobacie Motyčkova a jeho přátel Kořínka a Třešňáka na střeše lucerny. Motyčka se připravuje na další činnost a na další transatlantické pokusy v zimě 1924-1925.

čtvrtek 11. září 2003

Vzrušující jiskry - díl 1.

Přemluvil jsem osobu, která se kdysi schovávala za dnes již neexistující volačku Heffy Studénka, a získal jsem od něj text, který měl dávno na svých stránkách.
Zajímá-li vás historie vysílání v Čechách, přečtěte si následující první díl právě získaného textu.

Dnes je pro nás těžko uvěřitelné, že zájemci o tajemství bezdrátového šíření signálu museli často skrývat své pokusy před muži zákona a byli dokonce podezíráni ze šarlatánství.
   Drobné zprávy bychom našli v časopisech "vynálezy a pokroky, domácí dílna a epocha". Ottův kapesní slovník naučný z roku 1908 ji definuje takto:
   Telegrafie bez drátu sluje elektrické přenášení depeší, aniž by stanice vysílací a přijímací byly spojeny drátem.v praxi našla použití telegrafie bez drátů elektromagnetická, která pomocí elektrických vln vyvinutých výbojem Ruhmkorffova induktoru, přenáší depeše vzduchem.
   V roce 1916 vyšla kniha Prof. J.M.Kadlece "základy telegrafie bez drátu" ve které je zajímavě vyložena teorie elektromagnetického pole. U nás začal s praktickými pokusy Prof. Dr. Domalíp v laboratoři ČVUT v Praze v posledních letech 19.stol.veřejnost se poprvé seznámila s radiotelegrafií na Obchodní a průmyslové výstavě v Praze 1908. Stanici předvádělo C.K. Poštovní ředitelství v Praze. Zapůjčila ji firma Siemens and Halske, a.g. ve Vídni. Přístroje byly umístěny v dřevěném pavilonu v blízkosti Maroldova panoramatu Bitva u Lipan.
   Pražský ilustrovaný kurýr uveřejňuje 4.srpna 1908 fotografii stanice a píše: "Přinášíme vnitřek telegrafní stanice bezdrátového spojení mezi Prahou a Karlovými Vary. Máte-li slabé nervy, ohlušující třeskot elektrických ran, oslnivý svit mocných jisker, vás záhy odtud vypudí. Uprostřed pavilonu umístěn jest malý tzv. stůl, zaujímající v sobě okruh zprávy přijímací a příslušné přístroje, telegrafní aparát, telefonní sluchátka atd. Za ním umístěny přístroje okruhu vysílacího měděná postříbřená dutá roura, spirálovitě do výše vinutá, která má na hoře jiskřiště t.j. dva kruhy zinkové, kde elektřina vybíjí se velkými blesku podobnými jiskrami, jež provázeny jsou zmíněným již praskotem. Vedle umístěno jest 6 vysokých leidenských lahví a dole induktorium, které vyrábí proud s vysokým napětím 60 000 voltů. Za budovou jest umístěn stožár zvaný anténa, s rozvětvujícími se dráty na všechny strany. Spodní dráty slouží k upevnění antény, horní vedoucí od vrcholu slouží k zachycování vln elektrických a jest drátů těch 12 - 14. Pražská anténa, 26 metrů vysoká zhotovena jest s kovové směsi zvané Magnelium, stanice karlovarská má anténu ocelovou 300m vysokou. Dráty vedoucí od antény končí isolátory, jež pak jsou provazem přivázány k různým okolním předmětům. Telegrafování děje se zcela tak, jako telegrafování na obyčejných telegrafních přístrojích. Úředník položí ruku na klíč a odklepává depeše. Při každém stisknutí klíče proletí jiskřištěm jiskra a ozve se třesknutí. Současně v Karlových varech přijímací telegrafický přístroj zachycuje čárkami a tečkami na papíře depeši. "
   V davu mladších a starších zvědavců, kteří obléhají radiostanici, je i vysoký hubený devítiletý chlapec s bujnou kšticí a bystrýma očima. Pravoslav Motyčka. Skutečnost, že se bez drátů přenáší telegram ho zaujala. Chtěl by tomu přijít na kloub. Něco mu později osvětlila Nechvátalova "telegrafie a telefonie v železniční dopravě". Hltal technické časopisy a knihy.

pondělí 8. září 2003

Kolečko Ponocování opět u Jestřábí

Ve čtvrtek 4. září jsme opět vyrazili na vysílací portejbl. Vzhledem k již poněkud chladnějším večerům si ještě pár vysílacích míst chceme vyzkoušet.

Ve standardní sestavě ( Mirda Příbor a DJ Quick Studénka), jsme se chystali vyrazit okolo 20-té hodiny a 30-té minuty. Náhoda tomu chtěla že jsme na pásmu potkali Černobyla Studénka. Nemuseli jsme ho ani moc přemlouvat aby souhlasil s tím, že pojede s námi. Naši Vysílací kótu jsem tak nějak vybral opět já (DJ Quick), i když to znělo docela demokraticky. Navrhl jsem totiž kóty dvě a na Mirdovi bylo aby si vybral. Na obou jsem už Ponocování vysílal, ale obě byly bez Mirdy. Bylo to v Oderských vrších, kdy první u obce Pohoř (mezi Suchdolem n. Odrou a městem Odry) a druhá u obce Jestřábí (mezi Suchdolem n. Odrou a Fulnekem). Obě tyto kóty jsou od sebe vzdáleny asi okolo 5-ti km vzdušnou čarou. Výběr padl na druhou zmiňovanou. Tuto kótu jsme již nedávno absolvovali s Juniorem Studénka, jak psal ve svém článku BÍDNÁ ÚČAST.
    Tentokrát jsme ovšem vyjeli na trochu jiné místo, které bylo o něco výše. Standardně totiž hledáme vysílací místo s co nejlepší dopravní obslužností, jak by se to dalo říct odborněji. A tak první vjezd do pole byl náš a anténa postavená v poli je standardní pohled pro vysílání v Oderských vrších.
    Po postavení stožáru s anténou jsme započali krátkou diskusi na vysílací téma. O čem to bylo přesně to už si samozřejmě nepamatuji, ale důležité je že vím alespoň to téma. Pro pořádek jen zmíním naši vysílací sestavu. Anténa ½ na 6-ti metrovém stožáru s 20-ti metrovým svodem a stanicí Allamat 296.
    Říkali jsme si, že kota je to dobrá, to jsme ovšem netušili, co nás bude čekat na kolečku Ponocování. Ve 22 hodin jsme započali vysílání tak, jak se sluší a patří. Jenže to zpočátku začalo vypadat, že se bude opakovat situace, kdy jsem tu byl naposled. Vyřvávání do éteru a téměř žádná odezva. Jako první účastník byl Vojta z Hájova, který nám hned vytkl, že jsme ho nevzali sebou. Jindra sever co by druhý vedoucí se ozval z pracovního portejblu a tak jsme hulákali do prostoru se slabou odezvou.
    A tak jsme si na pásmu začali dělat z některých účastníků tak trochu šprťouchlata. Na dotaz „ Quicku odkud vysíláte“, jsem odpovídal že je to tím, že jsem si zakoupil nový druh oleje na antény tzv ANTENOL. A jedno balení vystačí na čtvrtinu antény s tím, že stojí 620 Kč bez DPH. Mirda hned pohotově zahlásil, že je to antenol třetí generace a tím samozřejmě lepší než předchozí druhé. A ihned k tomu dodal, že si ho rovněž pořídil a proto je ho taky tak dobře slyšet. Je pravda že někteří vypadali, že nemají pro naše vtípky moc pochopení, a tak jsme je trápili vždy jen chvíli.
    A tak jsme po hodině vysílání měli alespoň 20 spojení. Vysílací zařízení bylo zabaleno během chvíle ovšem tři ukecaní se nezapřou a tak jsme ještě zabředli do rozhovoru. Ne že by venku nebyla zima, a ne že by jsme ráno nevstávali do práce! A tak jsem ve velmi diskusním tempu, asi 10 minut po půlnoci zavelel že jedeme domů.
    Hodnocení beru jako pozitivní. Jinými slovy byla kóta dobrá jen lidi se už poněkud nedostavovali. Tak doufám že se to vše změní a příště ještě na slyšenou z nějakého toho vršku. Ale nezapomeňte že z domácího QTH vysíláme pravidelně.

neděle 7. září 2003

Setkání na Hájově 22. - 24. srpna 2003

O předposledním srpnovém víkendu jsme se sešli na Hájovské louce u Vojty, kde jsme oslavili konec léta, nastávající tradici srpnových setkání a svatbu Vojtovy dcery.


Dlouho plánovaná akce vypukla již v pátek, na který padnul jeden den dovolené. Sraz v 8.00 jsem jako vždy svým příjezdem posunul na 8.20. Prologem se stalo stavění malého vojenského stanu, pod který by se hravě vešly tři až čtyři osobní auta. Drobeček zaměstnal hravě šest lidí. Sotva jsme dostavěli, objevil se Taťka Mirek a Míša, aby se přihlásili k další práci. Sice přijeli s křížkem po funuse, ale práce ještě bylo dost:-).

Přestěhovali jsme Vojtovi na louku polovinu domu, hlavně kuchyně, vystěhovali z hospody zapůjčené lavičky a stůl, vyvezli jsme stožár a anténu, kotle, bečku, gril, talíře a nevím co ještě a mohli jsme začít. Roztopili jsme pod kotlem a Vojtův brácha rozjel šestihodinový koncert zakončený super sqelým gulášem. A komu by se zdálo, co že to dělal tak dlouho, vězte, že cca 70 litrů se neuvaří za 45 minut... V mezičase započalo stavění Jindrovy superspeciální antény 5/8, na které bylo více radiál, než mám já prstů a to celé na Vojtův speciální stožár (kterého se bojím) zvící cca 14 metrů (tolik měl mít, ale až při bourání jsme zjistili, že se nám asi metr nevysunul...).

Stoly stojí stan a anténa taky, guláš bublá, pivo se točí, můžou se scházet hosté. Sešlo se nás nepočítaných: jako jeden z prvních dorazil Jindra Sever Kopřivnice,
již zmíněný Tata Mirek i s Míšou a Bohunkou, Komodor Kopřivnice (podroušen již při příchodu), Jarda Libhošť se ženou Eliškou, dorazila Naďa Frýdek a Jardou, moje drahá Lenka i s Katkou dorazivší v sobotu ze světa, Quick Studénka s Kalamity Jane, Pavel Závišice (neprozrazuji, ale ještě jednou gratuluji...), kompletní Vojtova rodina a spousta sousedů, které od vidění znám, ale vyjmenovat neumím. Honem jsem zapomněl na Lojzu z Huštýna a hlavního aktéra - VOJTU HÁJOV.

Kolem sedmé večerní je guláš hotov, vysílačka šustí a my jsme našli nového operátora: malého Vašíka z Hájova. Věk sice okolo deseti, ale kuráže za dva. Tímto se zároveň omlouváme všem, kdož by se cítil zmaten, či docela dotčen tím, co se z Hájova ozývalo. Napovídali jsme, seč jsme mohli, ale přece jen...:-). Vojtěch se nám bohužel odebral celkem brzy spát, a tak se bez jeho účasti odehrála zásadní akce večera: Jindra, jakožto majitel antény usoudil, že její stabilita jest vážně ohrožena výkyvy způsobenými závany větru a návrat do stabilní polohy neprobíhá úplně dle představ, jelikož ona stabilní poloha byla více méně odchýlena od svislé osy. O tak pod rouškou tmy v čase popůlnočním nastalo rovnání a převazování stožáru a tím celého anténního systému. Více hlav více ví, ale čeho je moc, toho je příliš. Až čtyři názory najednou na jednu anténu nutně musí zanechat následky, a ač nám to celé monstrum nespadlo, výsledek byl asi snad ještě horší, než když jsme začali. Závěr této akce byl v sobotu, a to jsme se s Vojtou přeli o svislici znova…

Akce pokračovala v sobotu, účast stále hojná, ale už mne vážně nenapadá, co by tak význačného stálo za zmínku. Všichni přežili ve zdraví, jediný poškozený byl malý knírač Ben, kterýžto provokoval Vojtova Šaryka tak, že byl málem překousnut vejpůl. Ale i v tomto případě se vše v dobré obrátilo a Ben je stále mezi námi.

Závěr byl stejně monstrózní, jako úvod. Při balení jsme ani netušili, kolikže krámů jsme tam vlastně vytahali a dosmýkali. Myslím si, že je na místě poděkování celé Vojtově rodině, protože při tom množství věcí na kopci ani nevím, jak to doma přežívali, z čeho doma jedli a pili a podobně:-)…

Nezbývá, než dodat: Za rok se těšíme zas, tentokrát již třetí ročník.